Slečna No, thanks

Představuji si ji jako upjatou školačku oblečenou ve školní uniformě s vypasovanou bílou halenkou a stojáčkem utaženým těsně okolo krku a k tomu dlouhou sukni, co zakrývá vše, co by mohlo být krásné. Objevuje se nečekaně a automaticky vyskočí pokaždé, když jí někdo něco nabídne - ať už pomoc, nový zážitek anebo šperk. Cokoli nového, co nečeká, a z jejích úst se automaticky vyrojí věta No, thanks, někdy ještě doplněná vysvětlením, proč to nejde a že tohle fakt nepotřebuje. 

Odmítnutí. Jak hluboko se ho bojí? Jak často se tak cítí? A jak často odmítá? Chce být dospělá a dělat věci správně tak, jak se má, nebo jak se od ní očekává? Jen tak bude mít svou hodnotu. Svou? A bude sama. Nikoho už nebude potřebovat...

 A tak na nabídku zobnutí si ananasu nakrájeného kdesi ve společné kuchyni manželem z dvojice, se kterou včera večer seděli, odpoví jen No, thanks. Vždyť tohle se přeci nedělá. Je to divné, beztak to připravil pro svou ženu a ona si přece nemůže vzít...ne, to by bylo divné. 

Anebo na pláži, když jí sympatický prodejce nabízí šperk...stojí pár korun a jí se docela líbí, ale zažene tu myšlenku a odpoví slovy No, thanks. Nechá ho sice ještě domluvit, protože to je přece slušnost, dveře mu už ale dávno zavřela...ty pomyslné, uvnitř. Tyhle cetky přece nepotřebuje. 

A když zaklepe na dveře od pokoje pokojská s tím, aby se šli najíst ke svatebnímu stolu, neboť tam kde jsou teď ubytovaní, jsou jedinými hosty a dnes se tam od rána slaví, už už chce vyhrknout No, thanks, když v tom to převezme odvážnější školačka se slovy Isn't it strange? A pak už se začne chystat a vezme si na sebe ty nejlepší šaty  a do vlasů květinu. Můžeme vyrazit, drahý...

Třeba ještě není úplně ztracená...:-)