Můj kmen mě přece nevyhostí

Dlouho mě pronásledoval strach...strach z toho, udělat chybu, něco blbě říct....byl to strach z opuštění, z vyhoštění z kmene a také ze samoty...a pak tam byla další rovina - velká převeliká snaha o to mít hodnotu, být dobrá a zaměření na výkon (dnes bych už řekla spíše otročina - když děláte věci kvůli nějakému výsledku nebo protože byste zkrátka měla, místo toho, že chcete, strašně to vyčerpává a není to dlouhodobě udržitelné...dnes už ne).

A tak se mě terapeutka zeptala: A kdo je teda ten váš kmen, co máte takový strach, že vás vyhostí? 

No, můj muž, kamarádi, rodina...

A jakou vás chce mít váš muž? Co si pro vás přeje? ...No, abych byla spokojená.

A vaši kamarádi?...Taky. I rodina.

Aha. Takže můžete klidně dělat, co chcete? 

Nooo asi jó. 

Vaší kamarádce je asi jedno, jestli jste udělala jeden web nebo deset, né? Má vás ráda přece úplně pro jiný věci...

No jó fakt,to je pravda...říkám nevěřícně.

A proč vás mají rádi vaši kamarádi? 

No, jsem empatická, umím naslouchat, a můžeme spolu sdílet, jako ping pong a vzájemně se inspirovat. A taky spolu tvořit, a povídat si a vyblbnout se, jet na výlet. Zavolat, když potřebují...

Aha, slzy se mi derou do očí...téměř cizí žena, která mě zná jen chvíli a které říkám především svoje slabosti, mě vcelku nenápadně a velmi přirozeně dovede ke zcela novému pohledu na sebe...Jsem dojatá, když si uvědomím, že to, proč mě mají moji lidi rádi, jsou věci, které zkrátka mám, taková jsem, a nemusím se o to snažit...A jasně, jsou lidé pro které to není důležité, nezajímá je to, nemá to pro ně hodnotu a nikdy to na mě neuvidí, i kdybych se na hlavu postavila, ale to nevadí, protože můj kmen mě nikdy nevyhodí.